Dějiny lékařství
Ústav řeckých a latinských studií srdečně zvou všechny členy i veřejnost na přednášku
Dějiny lékařství a zdravotní stav populace v Řecku před rokem 500 př. Kr.,
kterou přednese
PhDr. Tomáš Alušík, PhD. (1. LF UK)
Přednáška se uskuteční ve čtvrtek 28. února 2019 v 18h na ÚŘLS FF UK v místnosti 147 (Celetná 20, Praha 1).
Anotace přednášky:
Přednáška shrne zdravotní stav a dějiny lékařství v Řecku od přelomu svrchního paleolitu a mezolitu – okolo roku 10000 př. Kr. po archaické období, ukončené rokem 500 př. Kr. Z hlediska metodologie bude užit interdisciplinární přístup a kombinace výpovědi 4 kategorií pramenů (antropologické; literární; ikonografické; archeologické (v užším smyslu)). Základním pramenem je každopádně soubor dochovaných lidských ostatků ze 172 lokalit na území celého dnešního Řecka, zahrnující ostatky alespoň 8871 jedinců.
Ve sledovaném antropologickém souboru se vyskytuje 5 základních kategorií skeletálních a 8 základních kategorií dentálních patologií. Je ale třeba zdůraznit, že ostatky řady jedinců vykazovaly několik různých druhů skeletálních, resp. skeletálních i dentálních patologií zároveň. Na některých ostatcích jsou také patrné stopy léčebných (především chirurgických) zákroků – např. trepanace, případně zářezy od skalpelů).
Antropologický materiál nás také informuje o základních demografických parametrech tehdejší populace, které se ve zkoumaném období postupně měnily (zároveň tedy reflektují změny životních podmínek). Průměrná výška ze 157 cm u mužů a jen 138 cm u žen v mezolitu stoupla až na 170.49 cm u mužů a 156.5 cm u žen v archaické době. Nárůst hodnot průměrné výšky koresponduje i se vzrůstem průměrné míry dožití – od 30.6 roku v neolitu po 36.3 roku v archaické době.
Ve studovaných pramenech jsou doloženy 4 hlavní tradice řecké medicíny před rokem 500 př. Kr.: tradice invazivní; tradice neinvazivních procedur; profylaktická tradice a gynekologicko-porodnická tradice. Z literárních zmínek je také známo 4-6 jmen lékařů, kteří jsou vůbec nejstaršími historicky prokázanými lékaři v Evropě.
Celkově z pramenů vyplývá, že řecká medicína se vyvinula na poměrně vysokou úroveň se slušnou znalostí lidské anatomie (doloženou ikonografickými prameny) a kombinující empirické i čistě religiózní komponenty již v prehistorickém období. Zároveň výpověď pramenů nasvědčuje tomu, že základní znalosti, principy a koncepty řecké prehistorické a archaické medicíny byly pouze převzaty Hippokratem a jeho školou v 5.-4. století př. Kr. a v jejím rámci dále systematizovány a vyvíjeny. Spousta invazivních/chirurgických zákroků, lékařských procedur i léčiv popisovaných hippokratiky je ve skutečnosti mnohem staršího, pravděpodobně již prehistorického původu. Hlavním a nejcennějším přínos hippokratovské školy je proto důkladná systematizace, vývoj a následné rozšíření lékařských znalostí a dovedností. V dějinách západní medicíny by však neměl být zapomínán ani příspěvek mnoha „bezejmenných“ prehistorických a archaických léčitelů, filozofů a lékařů.