Ústav řeckých a latinských studií srdečně zvou všechny členy i veřejnost na přednášku, již věnují prof. Pavlu Olivovi, významnému českému badateli na poli dějin antického světa a dlouholetému předsedovi JKF k jeho životnímu jubileu.

Od humorů k temperamentům. Původ a proměny humorální teorie
a teorie temperamentů

Mgr. Sylva Fischerová, PhD. (FF UK)

Přednáška se uskuteční ve čtvrtek 6. prosince 2018 v 18h na ÚŘLS FF UK v místnosti 147 (Celetná 20, Praha 1).

Anotace přednášky: Přednáška si klade za cíl představit nejprve humorální teorii, chápající lidské tělo jako složené ze čtyř základních součástí (krve, hlenu, žluté a černé žluči), která je poprvé formulována v hippokratovském spise O přirozenosti člověka, její komponenty však nacházíme v tradici řeckého myšlení už od Homéra a presokratiků. Dále podnikneme pokus zmapovat složitý a několik století trvající proces, během nějž se tato teorie amplifikuje v teorii temperamentů (sangvinik, flegmatik, cholerik, melancholik), která sklidila v kulturních dějinách – nejen evropských – fenomenální úspěch.

„Bez naděje musím statečně bojovat.“ Julián Apostata, Nikeforos II. Fokas a Konstantin XI. Palaiologos v tragédiích Nikose Kazantzakise

Mgr. Hana Bohrnová z Masarykovy univerzity

Přednáška se uskuteční ve čtvrtek 25. října 2018 v 18h na ÚŘLS FF UK v místnosti 147 (Celetná 20, Praha 1).

Anotace přednášky: Řecký spisovatel Nikos Kazantzakis, který je v českém prostředí znám především jako romanopisec, byl též básníkem a autorem tragédií. Tři Kazantzakisova dramata zachycují klíčové poslední okamžiky života tří byzantských císařů, kteří díky svému nevšednímu osudu zanechali významnou stopu v řecké lidové slovesnosti i moderní literatuře. První drama je věnováno Juliánovi (332–363), který si za svůj návrat k pohanství vysloužil v křesťanské Byzanci přídomek Apostata (Odpadlík). Druhá tragédie líčí poslední chvíle věhlasného válečníka Nikefora II. Foky (912–969) a třetí pak marný boj legendárního obránce Konstantinopole před Turky Konstantina XI. Palaiologa (1405–1453). Cílem této přednášky je představit Kazantzakisova dramata s byzantskou tematikou, srovnat charakteristiky v nich zachycených osobností s jejich popisem v dobových pramenech a následně začlenit tato díla do širšího kontextu Kazantzakisovy tvorby.

Where Character is King: Leadership and Epicureanism in Aeneid 1

prof. Alden Smith (Baylor University, Texas, USA)

Přednáška se uskuteční ve čtvrtek 14. června 2018 v 18h na ÚŘLS FF UK v místnosti 147 (Celetná 20, Praha 1).

Anotace přednášky: The notion that Epicureanism shapes Virgil’s thought process is quite old, going back to Servius. That notion can also be derived from several factors, from the historical Virgil’s friendship to the Epicurean philosopher Philodemus and his circle, to his friendship with Horace and Maecenas, to the thematic progression of Epicurean imagery from the Eclogues through the Georgics to the Aeneid.  Relatively recent studies, such as those of Hardie, Dyson and Kronenberg have further shown a range of intertextual resonances of the Aeneid with the DRN.  This paper will show that, although Virgil frequently employs linguistic echoes of Lucretius, he does not do so simply to draw on philosophical concepts to undergird the notion of friendship.  Rather, in the Aeneid’s first book, Virgil would seem to develop his characters in terms of friendship to show how Aeneas bonds with his men within a collective unit.  Their bond of friendship is a vital component of the way that Virgil shapes the narrative and develops his characters, particularly as concerns his initial exposition of Aeneas’ personality.  Epicurean intertexts provide atomic analogues to the way that Aeneas’ men interact socially, demonstrating, in book 1 at least, that Aeneas’ style of leadership proves to be as collaborative as it is dynamic.

Humanisté z českých zemí a jejich sebeprezentace

Mgr. Marta Vaculínová, PhD. (KKS AV ČR)

Přednáška se uskuteční ve čtvrtek 31. ledna 2018 v 18h na ÚŘLS FF UK v místnosti 147 (Celetná 20, Praha 1).

Anotace přednášky: Portrét autora na záložce knihy není vynálezem moderní doby. Už v raném novověku si autoři a vydavatelé literárních děl zakládali na svých výtvorech a propagovali v knihách různými způsoby své spisy i svou vlastní osobu. V raném novověku se také mění postavení literátů ve společnosti. Humanisté 16. století si mohli například básnickou činností vysloužit vavřínový věnec korunovaného básníka a následně nobilitaci a vlastní erb. Museli však umět na sebe upozornit. Jakkoli v předmluvách předstírají skromnost a záměrně snižují význam svého díla, jejich připojené insignie, portréty a osobní hesla mluví o opaku. O těchto formách přímé sebeprezentace a o některých jejich zvláštnostech pojedná tato přednáška.